Sny žádné nepřipadají mně být tak podivny,
než jaké vanou duší v tichý den podzimní...
Je duše celá jiná, teskná a otevřena
do zemí neznámých, je snění nakloněna,
je všechna v opojení a jak by neurčitá
myšlenka s myšlenkou se v ní tak zvláštně vítá.
Tu sny ji přepadnou, jichž nikdy nemívala,
podivná klidná rozkoš, tak nějak nebývalá
a jako nová nemoc když klepe v brány těla,
nálada podivná se myslí rozestřela...
Na lidi vzpomíná se, co kdys tak známi byli,
a na něž jsme tak dávno už přece nemyslili,
před námi vystoupí a mluví, ba i pohyby
své při tom dělají, jak tady byli by...
A celá minulost je nám tak nějak bližší –
člověk ji zrovna vidí a jasně ji tak slyší,
jak známou řečí hovoří – a příběhy se snují
tak lehce, bezděčně, divně se navazují –
tu v snění podivném cos uvnitř člověka tuší,
tu pochybovat přestane o existenci duší.