Všechno pláče před podzimem... všechno pláče...
V parku pláčou sochy chladné, ve vzpomínkách, ve vzpomínkách,
stromy chýlí hlavy dolů, sesmutněny, opuštěny...
Do daleka ptáci teskní, chladný větřík čeří křídla,
ptáci křídla rozvírají, měří jimi širé nebe –
I to srdce oklamané, i to srdce nechápané,
před podzimem zaplakalo, zaplakalo z všeho nejvíc...
Všechno pláče před podzimem... všechno pláče...
Jen vy, oči milované, kterými se srdce dívá,
oči moje milované – jen vy ještě nepláčete!
Nepláčete, neteskníte, nechcete se poddat lásce!
Podzim, snílek melancholik, teskný přítel chorých srdcí,
nedopřává důvěřovat, nedopouští domilovat...
ani jedno obejmutí, ani jedno políbení...
A přec se už všechno loučí...
Neznámá a litovaná, nechápaná, milovaná:
Loučíme se možná navždy...
Slova se tak cize mluví, nejasně a zapíraně,
ale srdce objalo by, políbilo, zaplakalo...
Se srdcem se srdce loučí...
Všechno pláče před podzimem, všechno pláče...