Oh, jak je malá tato zem
pro všecka srdce nadšená!
Plout nekonečným prostorem
v kolotu světů zářivém,
s tak rozpiatýma křídloma –
tam někam, kde má Otčina,
tam někam, kde má Otčina!
Že daleký je někde svět,
veliký Všeho Bytí Střed
to tušení, tu víru mám!
To hudbou větrů z dávných let,
jak pohádka zalétá k nám!
To širou krásou oblohy,
to mocí snů k nám z dálek vlá,
to k dálným světa končinám
nám duši naši rozpíná!
Tam někam, kde má Otčina,
tam někam mimo tento svět,
má duše křídla rozpíná
se rozletět, oh, rozletět –
Oh někam tam,
tam k výšinám,
odkud pohádkou z dávných let
zvěst zalétá až dolů k nám,
v malý a smutný tento svět –
ach, tam, ach, tam,
kde domov mám,
tam, kde má pravá Otčina –
má duše, snivý Ikaros, svá křídla bolně rozpíná!