PÍSNĚ VEČERA. (V.)

Tak s láskou roztouženě bolnou si zatesknila duše má, blouznivě otevřela okno do modravého večera... Tam venku prostor celý zářil, tam vzduch tak voněl, dálně vál – tak nekonečné hlásal blaho, tak nekonečný hlásal žal...!

Víc oči moje udivené už ani zářit nemohly – rozpiatá náruč, hlava těžká, a něhou celý omdlelý! Když nádherou té hvězdné noci jsem nejvíc svoje srdce zpil, uchvácen citem nekonečným, já k němu takto promluvil:

„Jak bylo by to krásné, srdce, dnes touhou moci sešíletl Až k hvězdám vzletět, v chladný vesmír, proletět celý širý svět! A drahou planet bludně štváni, ta nejkrásnější zbožňování šepotat třebas do skonání –

víc nevrátit se z pouti zpět!“