Snů zlatá hudba zas už světlem zvoní
v pokoje svatý poklid večerní –
co temných představ roj se v hlavě tvojí honí
a pokřik kleteb stále v srdci zní.
Ubrusu bílá, liliová záře,
jak oltář k mysteriu proměnění zve –
co neztráveným rmutem trudu samotáře
jsou černě přecpány i duch i tělo tvé.
Přistoupíš k oknu: Modrý všude vládne
mír širý, volný, přítel dálných cest,
a s modrojasné nesmírnosti výší
ti kyne svaté, zlaté světlo světů-hvězd –
a přece v tobě není tužby žádné
ni po dálkách, jež vábí zlatem měst,
ni po výších, jež bolest na vždy stiší
nad zlato čistším světlem smírných hvězd.
Zlatá a bílá, modrá – jaké barvy svaté,
v nebesky smířený jas zdvižené!
A ve tvé hlavě pekla mocí jaté,
na černém pozadí jen samé barvy klaté,
krvavě křičící plameny červené,
jedově syčící jazyky zelené!
Žlutá a bílá, modrá – jaké utišení!
Šíř země, nebes – jaký volný mír!
Oh, proč jen v tobě utišení není,
proč v srdci tlačí trud, proč v duchu vřavy denní
jen řičí, křičí zeleně-rudý vír!