PERSEFONÉ.

Hle, bolest neviny! Jak kvílí, lokty zvedá, rukama lomí – v jakém zoufalství zděšena, překvapeně vzpírá, brání se! Vše marno. Vládce temných, hrubých sil,

temných a tajemných oblastí Podsvětí, už zchvátil ji sveřepou paží svou, černou a mocnou, samý mour a sval! Už nepustí ji víc, už v temném spřežení

ohnivých hřebců-pudů v divém trysku ji unáší, tam, kde je pánem On, ten starý, chmurný bůh nad stíny zašlosti, ten strašný bůh s tím temným symbolem

svých vousů – rozběsněných živlů Chaosu! Už propadá se s ní v říš podzemní – co zatím ona líc svou zastřela v zoufalém poznání, že marný všechen boj!

Už zmizel s ní. S tou útlou květinkou, slabou a nerozpuklou, nevinnou, jež dosud žila jen svým bezstarostným snům, neškodné, neplodné a sladké hře,

v své rajské, omezené dětství zahrádce, bez poznání a cíle, prostřed střežitelek, pozemských družek svých to, jež teď volají tak marně, bezmocně po božské družce své!

Ba marné volání už, marně už též hněvy, prosby i kletby matky Demétry. Už stalo se. Už dokonáno jest. Veliká chvíle ta už nastala,

kdy dcera Nebes, Země zasnoubila se bohu a pánu temnot Podsvětí. A pakli pojí jediný pouze plod se Stromu Poznání uprostřed Hádu,

tu napojena temnými tajnými šťávami, jež vyvěrají z půdy Minula, už bude oplodněna Erebem a tajemnými jeho silami.

Ó nelkej, Persefoné! Na mystickém stavu, kde Světa Osud, daný Určením, se za mystickým Cílem pevně tká, je kletba vosnována prozřetelně

do přástva požehnání! Má-li tvá duše rozkvést úrodou: Světlem a úsměvem, láskou a blahem, vždy musíš sejít dřív, ó Persefoné,

nevinná, nevědomá – slabá, neplodná, do temné říše podzemních tajných sil, kde Bohy Světlými vězněná Bytost Světa svůj zašlý žije věk.

Bůh hrubší citem, starší myšlenkou, vždy dřív té unést musí z kruhu družek tvých násilím paže své, rozhodné vůle. Nevinné, dětské tvoje útroby,

zkad do nedávna zněla ještě píseň, veselá, hravá, jak zvuk studánky, vždy jablka temného poznání dřív musí okusit a strávit, v krev svou přetvořit!

Ó, nelkej, Persefoné! Temné zajetí je nutné všemu, co má kvést a zrát! Jen skrze kořeny je živa rostlina! Od slunce přijímajíc zář a krásu duše,

kořeny svými hmoty živnou látku úspěšně ssaje k plné stavbě své i k růstu mocnějšímu, přímějšímu vždy! Ať nazývá se hmota pokrmem,

ať aktem oplodnění zvířecím, ať dějem tajemného kvašení v oblasti podvědomí tvůrce-básníka – vždy nutna jako základ, živná látka,

z níž teprv na slunečním světle vzejít má zářící, lepá, vonná květina a v posled okrouhlý pak, dokonalý plod. Ó nelkej, Persefoné! Zdráva’s Královno!

Ty jsi-li Bohyní, však budeš v Podsvětí ne zotročeným stínem – leč v temné říši pudů Vládkyní, ctnou, světlou družkou Pána temných sil!

Ty jsi-li Bohyní, však budeš vracet se, v požehnaných obdobích vítězství vždy znovu před tvář světlou Foiba, bratra svého, vždy znovu v náručí své matky Demétry,

jež tebe se Zevem, Bohem Nebeské Výše, Duchovým Vládcem Všeho zplodila! Ó nelkej, Persefoné, vždyť jsi Bohyní!