Reflexy zelenými za větrů odpoledních,
paprsky sluneční na hroznech vína hrají –
s prochladlým peřím ptáci oblohou teskně krouží,
po jasném obzoru v dál houfně odlétají.
Za větrů odpoledních od slunce cínového
na villách prochladlých se štíty bleskně třpytí,
písek se usmívá pěšinou kolem aster –
tak chtěl bych do smrti sám do daleka sníti...!
Je obzor jako sen od větrů otevřený,
obloha v jeseni tak čistá, usměvavá,
co slunce z vysoka tak klidně reflexuje –
obloha hluboká a tichá co klenba v duši vstává.