Přede mnou stojí bytost – oh, jak je blízká mi!
Takové teplo proudí v mé vlastní tělo z ní...
Svým tělem, srdcem, duší – vším je tak cele má:
Přítelka, sestra, matka, žena i milenka!
Dívá se na mě tak, jak vždy se dívala,
když ji už kdysi v dětství má duše snívala;
dívá se na mě tak, jak vždy se dívala,
kdykoli ji má duše, zklamána, vzývala:
Tak oddaně, tak moudře, má v světě jediná,
z mých bolestí a tužeb mým srdcem stvořená!
Mé dlouhé hladí vlasy a ruka se jí chví,
to zhublé moje tváře jí bolest působí.
Hlas její chce znít pevně, však slyším slzy v něm –
snad že je jí tak líto, že tolik smuten jsem.
„Můj drahý – stále trpíš, stále ti život jen,
na cestu trní seje, rok z roku, ze dne v den...
Než, hochu, nechť tě opět z žen jedna zklamala,
jen já když zůstala ti, já, tvoje Vysněná!
Nechť nikdo nehladí tě a nikdo nelíbá,
já tebe hladím, líbám, já tvoje Jediná!
A třeba jsem svým tělem od tebe vzdálená
přes celou říši hmoty – má duše ta je tvá.
Co příbuzné je duší, to není vzdáleno –
to přes prostory, věky, je spolu spojeno.
Snad v říši skutečnosti každý den u večer
mě k sobě jiný tiskne a jiný laská jen.
Leč étherné mé ruce v snu mém tě hledají,
ty po tvých horkých loktech se toužně zvedají.
Tak ať jsem jen tvým srdcem stvořená, vysněná:
Já kdesi přece žiju – a ve snech svých jsem tvá –
Celá a Jediná!“