Tak často jsem se už svým srdcem před ní snížil –
proč mě tak mučí jen? – Vždyť jsem jí neublížil!
Ublížil, neublížil – ne jistě vědomě,
a jistě nikdy tolik,
jak ona mně.
Tak jsem ji v sobě choval,
jak vlastní duše kus,
tak v sobě opatroval,
ze sebe dával růst,
tak o vše se v ní staral,
o tělo, povahu,
tak s ní se hašteříval,
že miluje jen hru!
Svůj vlastní prospěch cítil
jsem v jejím prospěchu,
jak z vlastních jsem se těšil,
z všech jejích úspěchů.
Víc nežli milenku už
své dítě jsem v ní zřel,
jak přísná matka jsem ji
učinit lepší chtěl.