OTČE NÁŠ!

Ty, Otče náš, jenž původem jsi Všeho, jsa ve všem jediný, a přec zas spolu Vše – Ty, který odděluješ z těla otcovského vždy nových světů voj z mystické moci Své,

Ty, který na Nebesích kosmu, těla Svého, co jeho Duch a Správce Nejvyšší, středisko sluncí všech, vší lásky, moci vší, kraluješ všechněm duším duší jeho –

Ó, Otče náš, Ty Všeho Praduše, z nás ze všech nejvíc Nepodmíněná: Posvěť se pro nás svaté jméno Tvé, jež v těle kosmu Vůli znamená!

Kéž v Tebe věříme, co v Ducha Všehomíru, jenž vládne přírodou, jak duch nás tělem svým: smysl a řád v překotném žití víru, tvůrce i vůdce náš za cílem mystickým!

Buď vůle Tvá! Jak v Nebi, hlavě Tvojí, buď v těla-kosmu Tvého kraji nejzazším! Živena mohutnými srdce Tvého zdroji, ať nervů Tvých výkonným poselstvím

nejvíce tam Tvé duše světlem zbrojí, nejvíce tam Tvé krve teplem hojí, kde na vzdálené periferii – kam světlo duše Tvojí, teplo krve Tvojí

nejtíže, nejpozději přichází – mystický Nepřítel i Syn Tvůj – Vládce Podsvětí – Tvým oslabeným tkáním největší léčky strojí! Buď po celém vesmíru vůle Tvá,

vždy všude stejně živá, stejně mocná, jak v Nebi u Tebe, tak i zde na zemi! Než tělem že jsme poutáni k Tvé zemi, že hmotou nutno ducha živit nám,

by rostl do výše a sílil perutěmi, tak vždy víc odolával hmoty nástrahám: Dej hmoty chléb nám vezdejší a dnes! Ať růst nám dává, sebe rozmnožovat,

tak v dalším boji s hmotou utužovat, tak vždy víc hmoty v ducha přetvořovat, ji duchem jatou zvedat do Nebes! A že tak často, slepi, Vůli Tvojí

pro časný pochybný svůj prospěch čelíme, ač, že tak strhujem Tě v svatém s hmotou boji, jejž bojuješ i pro nás, nevíme – za naši omezenost – vlastní děti Tvoji –

v své slabosti Tě takto prosíme: Ty naše viny, jež Tě ruší, tíží, nám odpusť tak, jak odpouštíme my těm, kteří stojíce svou duší pod námi,

nám zase, v sleposti své, cesty naše kříží! Vždyť slabi jsme jen tak pro slabost Tvého Já! Oh, pro tu slabost, jíž nás hmotou víže, co vlastní tělo Tvé, netečná Příroda,

nás v našem vzletu strhujíc vždy níže zákony svými: inerce a tíže – v těch chvílích slabosti, kdy svoje osidla nalíčí na nás mystické temnot kníže –

Tvá slabost mystická do Syna vtělená: Nás v pokušení pádu neuvoď! Andělem svojím sestup k nám vždy blíže, Duchovou Rukou našeho žití loď

bezpečně úskalími v přístav doprovoď – a tak nás pokaždé v životě osvoboď od mystického zdroje všeho zla, jak je i prospěch náš i svatá vůle Tvá –

amen. A jednou po trudu všech bojů, touhy, práce, přijď nám, ó, přijď Tvé svaté království! Buď jemu blíže každá generace,

vždy s větším zrůzněním mocnější integrace – tak Tebe zmnožujíce, Tebou vysíláni, ať, zas se vracejíce, Tebou pozvedáni, stoupáme do vyšších vždy, Tobě bližších sfér,

vždy buňky vyšších světů, vždy víc Tví i sví – až jedenkrát, na prahu Věčnosti, u slávy Tvé i naší svatvečer, v předvečer sabbathu den poslední,

před zrušením posledních zrůznění, vší individuace – s Tvou duší spojeni, duchové svobodní, budeme slavit největší svátek světa:

Nanebevstoupení – blažení – blažený, Všichni a Jediný!