OSUD.

Kdykoli my se loučili, bylo to vždycky v jeseni... V ten čas, kdy plno teskných snů a divných duše horeček,

jichž neměl ještě včerejšek, šlo krajem v tichém závanu kol ohrad, domů, plotů, zdí – a vše jak v divném zasnění

o žití hlubším, vzdáleném, kdys v jiném bytí vysněném – v čas, kdy i obrys kostela v tom čistém čnící studenu,

býval vždy jiný docela, jak slávou bohatějších snů v tajemném šeru opředen – kdy se tak záhy stmívalo,

ven z oken snivě dívalo, kde vánek, jako ze sna jen, kol žlutých světel luceren bloudil a bloudil... To byl čas,

jenž vždycky rozlučoval nás. Jak kdyby tomu Osud chtěl... Naposled tedy s ní jsem šel v podzimní večer... Z počátku

se nám však nijak nezdálo, že byl by to den poslední. My byli ještě veselí! Až teprv, když jsem ono řek’,

v čem býval v době poslední bolavý střed mých otázek a rozmluv s ní: Hlas její náhle ztemněl, změk’ –

a v její zrak, tak ztrnulý, se náhle slzy vhrnuly... Stromové listí nad námi v doprovod tiše hudební

šustilo píseň pohřební... Bylo to velmi podzimní. Polibků mnoho vášnivých jsem tehdy dostal, mnoho dal –

už bez vášně však – – – A pak stich’ krok její v tmavých alejích. Tak jsem tu opuštěn, v nejasném snění stál. Od jihu z polí v alej vítr vál,

a korunami nad mou hlavou šuměl, tajemně šeptal... jak by temně zpíval... Mně bylo v chvíli tu, jak kdyby na mou temnou postavu,

v svrchníku zahalenou, dlouhým pohledem, se sám můj Osud díval...