Odlesky hvězd.

Miluju muže s hlavami skvoucími tradicí slunce, miluju ženy, v jichž očích sní odlesky vzdálených hvězd, magická toužení kosmu, diskretní úsměvy lásky, všeho co ve hvězdách stůně a ve hvězdách hluboké jest.

Pohledy mírné a mocné jak z hvězd mi z nich padají v duši, to tesknění nekonečné jak u hvězd, které už blednou – ty ženy tak mnoho ví z odvěké touhy, jak étherné hvězdy jí trpí, ty ženy, jež stále touží a milují pouze jednou...

Je všechno v jich duši tak plesné, tak plesné slavnostním smutkem, vesmírným smutkem sfér dálných, závratí planetných drah, ženy ty dovedou mlčet, ženy ty milují slavně, slova jich přísežná tÓnem slyšeti po léta v snách.

Slova jich hlaholí vírou, slova jich jistotou těší, slova jich mučí jak věčnost, dlouho jak živoucí zní, slova jich sílí i tíží, pohledy skrze ně mluví, pohledy pronikavé a velké v lhostejnu dní.

Miluju takové ženy. Jsou mocné svým objetím tichým, jsou tiché svým polibkem mocným – v něm Duše o Vesmíru sní, jsou významná tisknutí ruky a jejich loučení slavná jsou jako loučení Krista, jenž zůstává po všechny dni.

Noc kouzelná sní v jejich duši s vůněmi závratných žalů, tušíte jezera modrá s reflexy na vlnách hrát, lodníky opřené o příď, blouznící v raněném srdci, lodníky romantické při písních veslovat...

Jdem' nocí... Slova zní dálkou – nemožno zapomenout! jí v očích zřím neklidný vesmír kolotat touhou co sen, nad námi tajemství věčná v mateřských hvězdách se třpytí, tisknem' si bolestně ruce – a každé slovo jen sen,

a každý pohled jen sen – – Nemožno zapomenout!