V té noci šíru nádherném,
kde vše svá křídla rozpialo
a po Snu Věčna vzdáleném
se touhou mocnou vzepialo –
V říši té noci nesmírné,
kdy cítit možno světů pouť –
pojď zpít se spolu Věčna snem,
pojď k Němu křídla rozepnout!
Vzlétneme spolu do výší,
odkud se nikdo nevrátí,
prožívat budem nejvyšší
blaženství stálých závratí!
Budeme spolu veslovat
vždy v čistší sféry etheru –
druh s druhem spolu vroucně spiat
v duchově vyšším poměru!
Vždy spolu výše budem plout,
až prahu Věčna dostihnem,
až zbavíme se všechněch pout,
jimiž nás ještě víže zem!
V té noci tiši tajemné,
kdy vše se noří v duše hloub,
přej roztoužené duši mé,
přej v oči Své jí pohlédnout!
Dnes ze Tvých očí hlubokých,
však jasných, jako tato noc,
chci odkrýti si tajemství,
odkud Tvá tajná, vzácná moc!
V tesknu té noci široké,
kdy Vše se touží obejmout,
a nad nebem a nad zemí
mír Lásky Věčné rozklenout:
Pojď se mnou v svatém roznětí
v objetí provždy zahynout!
Ať tato noc je posvětí,
jež káže nezapomenout:
Jen jedno vroucí objetí –
však jako Vesmír, bez všech pout!