NOTTURNO

Noc jako chrám; vše v údivu pod klenbou dýchá hvězdnatou, hlubokých samot velebou, jež všude mlčení své strou. Po stropu noci rozlehlé se šine věčných světů tém – slyš vánků šumot z křídel jich, ty vznikly vzduchu nárazem –

vše zvoní – – A přec nehne se; rybníků hlatě nehybné odráží s měkkou snivostí zář mléčné dráhy ohromné – a všude ticho. Po stráni cos pískne ještě unyle, vzdech velkých prostor usnulých přeletí chvěním po trávě.

Jen na dalekém obzoru, jak píseň snílka do dálky, do noci svítí vztyčené a zadumané majáky. Tak ticho! Bože, kdo kdy snil takovou svatost perutí! V jiskrách se rosa extasí na jejich ploše ještě chví –

a visí přec už nad krajem tak zářivě, tak bez hnutí! Jsou ňadra noci rozkvetlá, ve vůních spí jich oddechy, jak prvé lásky blažené ty nejdémoničtější sny – A má také noc milenců! Jsou všichni raçy blouznivé,

ti touží noci na ňadra položit dlouhé vlasy své – – – – A já tak všem těm prostorám, perutím ticha, sám a sám nocí jak mořem opilý svou náruč v dálky rozvírám – tajemství noci naslouchám svou duší svatou jako chrám –

a slyším: V temném záření se šine věčných světů tém, šum vánků z usínavých os andantem splývá v spící zem. A nikdy není člověku, jak byl by sám nějaký bůh, jak v tento velký okamžik, kdy modlitbou šumotá vzduch,

je duše klidna jako chrám, a přec tak v dálky rozpiatá, rytmem všech vesel uspaná, vzruchem všech světel rozžatá, v moře se celá rozvlní, jak kouzelnými nápoji, illuse velkých vzmachů jí odvážná slova šeptají –

a hvězdy září, šinou se, nárazem vzduchu na osách, až padajících vánků dech olšemi pohne v samotách. Tak ticho! Jako extase v nejvyšším slastném strnutí, kdy rozletí se, zajiskří, a zůstane tak bez hnutí –

ó Duše, moře veliké! Ty, jež jsi dnes i vesmírem v tom vytržení zářivém, v tom skolébání opilém, věz, že jsi klamu nástrojem, tím nejkrásnějším jata snem – neb sen je vše a zplozený tím nejstrašnějším Démonem!