Můj bože, jak je zářivě! Až srdce celé zaplesá! Jakým to množstvím krásných hvězd se rozlétla dnes nebesa! Své duše křídla rozepnout, tak vznést se vzhůru – jaký sen!
A plout a plout... a plout a plout v té noci tichu nádherném! Tu srdce zašeptá si „ach“ a v deliriu hlava má!
Ve výšinách, ve výšinách, tam duše má je blažená! Tam duše moje blouznivá, vždy pluje mořem věčných krás,
tam vzletět zvedá křídla svá, vždy zas a zas, a zas a zas! – Jak světlá noc – a tajemná! Tu člověk nedohlédá dna –
jen tvoje duše, družko má, takovou bezdnou hloubku má! Jak teskná noc – a širá tak, že o Lásce jen dává snít –
o Lásce nekonečné tak, že nemožno ji ukojit! V té noci tichu nádherném, kde Vše svá křídla rozpialo,
a po Snu Věčna vzdáleném mocnou se touhou vzepialo – V tichu té noci nesmírné, kdy cítit možno světů pouť –
pojď zpít se spolu věčným snem, pojď spolu křídla rozepnout! Vzlétneme spolu do výší, odkud se nikdo nevrátí,
prožívat budem nejvyšší blaženství stálých závratí! Budeme spolu veslovat, vždy v čistší sféry etheru –
druh s druhem spolu vroucně spiat v duchově vyšším poměru! V tichu té noci tajemné, kdy Vše se noří v duše hloub,
přej roztoužené duši mé, přej v oči své jí pohlédnout! Dnes ze tvých očí hlubokých, však jasných, jako tato noc,
chci odkrýt si to tajemství, odkud tvá tajná, vzácná moc! V tesknu té noci široké, kdy Vše se touží obejmout,
a nad nebem a nad zemí mír Lásky Věčné rozklenout: Pojď se mnou v svatém roznětí v objetí pro vždy zahynout!
Ať tato noc je posvětí, jež káže nezapomenout: Jen jedno vroucí objetí – však jako Vesmír, bez všech pout!
Jak svatá noc, jak čarovná nad námi chvěje křídloma – plout k výším... ve snu... plout a plout... svou celou bytost rozplynout...
a pak, jak věčná hudba sfér ve Všehomíru zahynout – Jaká to noc, jak zářivá, až srdce celé zaplesá!
Jaká to rozkoš, jaký klid – ach nebesa – – ach nebesa! Ó pojď, ó pojď! Pojď, jak jdou sny po tichých duše pěšinách –
chci pohlédnout ti do očí až k duši v jejích hlubinách! V té noci tichu nádherném v tom velkých duší království
chci vypít jedním pohledem z tvých očí ono tajemství! Ó pojď, ó pojď – své duše sen jak peruť toužně rozepni!
Zrak v zraku vroucně ponořen – v objetí duše spojení: Tak vzletném’ spolu vesmírem, tak opustíme všední zem –
a víc se nevrátíme k ní!
Cookies on Poetry Cove