NOTTURNO

Můj bože, jak je zářivé! Až celé srdce zaplesá! Jakým to počtem krásných hvězd se rozlétnula nebesa! Svou duši k výši vydechnout, vzplát v hudbě, vůních – jaký sen!

a plout a plout... a plout a plout v té noci tichu nádherném! To srdce šeptá si „ach“ – a v deliriu hlava má!

Ve výšinách, ve výšinách, tam duše má je blažená! V té noci tichu nádherném ó, pojď v polibcích zahynout!

jen jedno vroucí objetí – však jako vesmír, bez všech pout! Dnes ze tvých očí hlubokých a jasných jako tato noc

chci vypít ono tajemství, odkud tvá tajná, vzácná moc! Ó, pojď, o, pojď – pojď tak, jak sny po tichých duše pěšinách –

chci pohlédnout ti do očí až k duši v jejích hlubinách! V té noci tichu nádherném, v tom velkých duší království

chci vypít jedním pohledem z tvých očí ono tajemství. Jak světlá noc, jak čarovná nad námi chvěje křídloma –

jít k výším... ve snu... plout a plout... svou celou bytost rozplynout... a jako věčná hudba sfér ve věčném míru zahynout –

Jaká to noc, jak zářivá, až srdce celé zaplesá! Jaká to rozkoš, jaký klid – Ach, nebesa – – ach, nebesa!