Noci mír se s nebes chýlí
do krajiny pouspané;
z dálných výší, širých mílí
přetajemný závan vane –
přes ta širá teskná lada
sotva však se pohne chvílí.
Na obzoru velká luna
stoupá jako leknín bílý.
Smutek a s ním utišení
zvolna stříbrem z luny kane,
v srdce lidská zvolna padá...
Je to jedna z oněch chvílí,
kdy se unavená hlava
jako maně
poznenáhlu dolů chýlí,
klade do znavené dlaně.
A v té ticha zbožné chvíli,
po tom všem, co nám zde vzalo
k vášnivému žití síly –
meditujem’ zadumaně:
Proč jsme vlastně vůbec žili.
Marně žili, marně snili...
Snění krásné, snění svaté,
hýčkalo nás v loktech bílých,
na dosah co ruky bylo,
ukázalo v dálných mílích:
Obraz, očištěný z nudy...
A tak, bychom nyní žili,
tak, bychom se ukojili,
příliš jsme se svojím sněním
rozhýčkali, vytříbili.
Máme duši vyjemněnou,
fantom jmenujeme ženou,
fantom krásnější a bílý...
Noci mír se s nebes chýlí
do krajiny pouspané...
Vzduchem, jako z dálných mílí,
přes uspaná širá lada
utišení smírné vane,
v srdce mé se němě vkrádá...
Všechno mlčí v této chvíli.
Velká luna na obzoru
stojí jako leknín bílý...