Ničemné pohlaví,
bez smyslu, bez hlavy,
Hluše samá –
nejlepší intellekt
hraje v tvých osidlech
divošsky nehodné, bláznivé drama!
Spasmus či ideál,
s tím dlouhým a tak dál
stesků a rozporů, něhy a zrady –
co tu je vratkostí,
bolestí, klamností,
hloupostí, nízkostí,
všady, ach, všady...
Tak, jak to žije svět
tisíc a tisíc let
skoro bez variací –
jak je to nudné už!
S illusí úsměvů,
žárlení, rozchodů,
vždy se to vrací a vrací
s každičkou generací...
Ó Krbe Posvátný,
v němž hoří Věčné Sny
v světnici Umělce, Vědce!
Tam trávit žití dny
všem vírům vzdálený,
chtěl bych –
Než Srdce nechce...