Mně zdálo se: Já vyšel ven, tak něžný a tak dětinný – – Smály se na mě keř i strom,
smály se na mě květiny... Byl nějak první jarní den... Slunce jak úsměv svítilo, obloha modrá jako sen – –
vzduch voněl dálně – – bylo mdlo... Děti si hrály na stezkách, a já je měl tak něžně rád – bylo mi, jak bych sám byl z nich –
já chtěl se vzdát jim, s nimi hrát – – – Zvuk hudby, jíž jsem neviděl, odněkud zněl, jak mladý žal. jak touhy ples, jak vděčnost, stesk –
kams v dálnou dálku k lásce zval – – – A já jsem dále, dále šel, tak něžný a tak dětinný, že vše, na co jsem pohleděl,
bych hladit byl a líbat chtěl, stromové listy, květiny. Tu před sebou jsem náhle zřel palouk tak jarně zelený –
tak snivě se zde v slunci chvěl, tak stříbrně se rosou stkvěl, tak trávami vlál v dálné sny – A prostřed něho – bože můj –
jaký to čarodivný zjev! Až k hlavě stoupla všechna krev: Tam štíhlý přelud dívky stál. Takový světlý klobouk, šat,
zkrásnělé tělo, tak, ach tak – pas zlatý, řasy, gesto, ret, zrak, v němž sám anděl lásky spal – já v žití nikdy nespatřil
ten neuvidím vícekrát! – – – Jak kdyby vše, co v řadě let jsem o Ženě v své duši snil, mně sen v té dívky přeludu
zde vykouzlil – – Oh, jak mi bylo! Světlo, vzduch, teď jak by ještě jasnější – té hudby roztoužený zvuk,
teď jak by ještě hlasnější – to celé jaro mocných tuch, vše jak by doprovod a rám k Jejímu zjevu, jenž tu stál,
vztýčený, sám – co vzduch a hudba vlály v dál... Radostí, něhou, vděčností, můj ret se zachvěl – cítil jsem,
nijakou náhlou lítostí, že v předu v hrudi, pod krkem jsem sevřen – nějaká vlna tak strašně sladká, zlá
mně stále výš a stále výš z prsou až k hrdlu stoupala – bolestná, slastná, strašná tíž mé celé tělo svírala...
až náhle tryskla do očí – – – – Já zaplakal... Oh, myslil jsem, v tu chvíli mocnou, nadšenou, tak nadšenou a bolestnou, že srdce mé se rozskočí!
Že pojmu v sebe celou zem i dálky – a nevidě nic, že oním vnitřním rozpětím vyzvednu svět či zmizím v něm –
že vyletím, že vyletím – – – – – Tu vzbudil jsem se: Byl to sen... Neutaženou roletou v světnici ještě setmělou
z venku, co život, proudil den... A já si zasnil, nemocen, že po tomto dnu nová noc, a po té noci nový den –
a zase noc a zase den tak vystřídají vládu svou – – že plynou dny, že uplynou, že celá léta uplynou – – – – –
a já jen stále nemocen, uprostřed těch svých čtyřech stěn tak mimo život, mimo svět, kde tolikerý září květ,
kde tolik krásných kvete žen – pro jiné jen, pro jiné jen...
Cookies on Poetry Cove