Zajdu, zajdu, nezanechám stop...
Němý nad mým tělem bude hrob.
Pomník, který by měl všecko znázornit,
čím jsem byl, i čím jsem mohl být,
nebude nad němým hrobem čnít!
Vše, čím kdys tak kvetla duše má –
jarní louka plesající květem,
letní obloha zářící věnci hvězd:
nesmírným tím množstvím bohatá,
vnitřní harmonií dojatá –
nebude už nikdy více kvést:
Všechno příkrov na vždy pochová...
Jenom zkazka, stručná, falešná,
malým územím se bude o mně nést,
z neznalosti všech těch stanic, cest,
jimiž kdy kráčela duše má,
aby jednou mohla Vrchol slézt,
dlouhou cestou sice znavená,
ale usměvavě, moudře pokojná,
že se po dlouhé a trmácivé pouti
může k posledu přec v dálku rozhlédnouti,
nad svým královstvím vítězná Královna!
Zajdu, zajdu, nezanechám stop...
A přec vysnil jsem si kdys pro sebe krásný hrob!
Tichý moudrostí pod věčným světlem hvězd,
snil jsem jej se hrdě k výši nést
z dálky viditelný už pod palmou vítěznou!
Jinak viděl jsem v budoucnu duši svou!
Za nežitý život odměněnou,
dílem z kletby smrti vykoupenou,
a tak v dokonalý Pomník proměněnou,
strmící ve výši nadhvězdnou...!