Dnes přišlo konečně: Cítím je v žilách svých, už proudí tělem mým a k hlavě stoupá mi, to jaro tajemné už vidím na očích: Dnes svítí věčným snem a tužeb dálkami.
Už okna otevřte! Už dálky otevřte! Ať všemi póry snů z obzorů vnikne k nám! Své touhy napněte jak plachty na moři – já celou duši svou už jemu otvírám!
Ba že je jaro dnes. To světlo na přístěnku! Roletou zelenou dnes cítím je až sem! Jak je dnes zpilý vzduch! – Oh, je tak krásně venku! Pozdravy z daleka! – – Tak teskně voní zem!
Tak je dnes asi krásně celičkým zeměkruhem, je krásně v doubravách, je krásně na mořích! Co úsměv jediný jde záříc láska luhem, a je tak závratná a je tak sladký hřích!
Už všechna okna vil, už dálky otevřete – ať duše pocítí svůj věčný smysl dnes, ať věčno divných snů na jejích luzích vzkvete, ať Srdce praporem si zavlá do nebes!
Co bílé družičky sny světlé chorovodem, hle, v dálky putují dnes v bílých liniích, zelení věnčeny, se odpentlují z Duše, po cestách nesčetných se květin sype sníh!
Svět celý proměněn. Jaké to proměnění! Duch nebem zakrouží po něčem velikém – co tu hned myšlenek k nám přijde v roztoužení – oč duše světem víc, oč srdce básníkem!
Jak budem nyní žít? Zas znovu probuzeni, zas plni velkých tuch a tvůrčích rozvratů –: Chcem uctit v sobě Věčnost a v svatém opojení pochopit mysterium věčných návratů!
Je duše dcerou Lásky, je její hudba věčná... Kdo tolik jejích snů a tužeb ukojí? Rozpjala k bolesti svá křídla nekonečná, své oči obrací k věčnému Prazdroji!
Co mořem tvůrčích tuch se svíjí v sladké muce, já všecek udiven zřím celou duši svou – jak celá v extasi své dlouhé spíná ruce a Velkou Přírodu velebí modlitbou.
Cookies on Poetry Cove