Z rozbitých zemí marných dnů domů se vracím zpět,
znavená hlava, gesto mdlé, ztrnule smutný ret...
Do tvrdě smírné myšlenky, jak v hrobku kamennou,
bez zvuku, barvy, bez ozdob, jen s dutou ozvěnou,
zavírám duši zemdlenou, v dlaň kladu hlavu znavenou,
nade mnou, kol mne kámen jen, nehybný kámen pode mnou...
Apage každá radosti, apage žádosti,
nechť v nitru trudy rozrytém, jak hnízdo, navždy uhostí
rum hrobu se, mráz nirvany,
klid tvrdé duté prázdnoty,
lidskému stádu neznámý.