Je Duše jako tichá hladina,
vše odráží se na ní měkce, snivě,
pár labutí si na ní usíná
s útlými krky, snících zádumčivě.
Jak že je krásné z dálky naslouchat
sen zvuků violy, v němž labuť pousíná,
kdy tichý vánek řekou počne vát –
jak že je sladké čísti Lamartina!
V té tvarů čistotě, v té exaltaci tiché,
jak krásné je, co, milováno, nyje –
tak malována útlým štětcem Psyché,
je sama diskretnost a harmonie.