Naděje vzaly černé šaty.
„Naděje, proč pak pláčete?
Přišly jste na svět příliš časně –
nemáte k žití práva přec!“
Chápou to, chápou... V resignaci,
zrak slzou velký klopí v zem.
Leč náhle zvedají jej, patří
v mé oči pevně s výčitkou:
„Když, krásny, po tak krátkém žití
jsme k smrti odsouzeny přec –
proč v nepravou jsme chvíli přišly,
proč zrodily se pro zmar jen?“
Své líce krásné, ale bledé,
jak květy ranných levkojí,
si zakrývají v neprůhledné
závoje černé, dlouhé tak!
A pak už mlčky odcházejí
po cestě sněhem zapadlé –
kam’s v smutné, širé nedohledno...
Na jejich stopy padá sníh – – –