Mým životem šly ženy jen jak stíny, jen Velkých Lásek malé parodie – ni hrdinství, ni velké jaké viny nebylo v lásce naší. Jenom zájem chvíle.
Jenom zájem chvíle, jenž z právě naskytnuvších se a mělkých zdrojů pije. Bez pudu nutného, bez duchového cíle, a bez vrozené srdcí affinity,
tak náhodně jen, jak se setkávají lidé i zvířata na jednom místě v žití, my s ženou setkávali se. Když jsme se neminuli, my v lásku zahráli si, tak jak si zas jiní
jen v karty, kulečník neb v šachy zahrávají. Ta z nudy, ta snad z vypočítavosti, a ona z nedostatku jiných, nebo z náhody – než z efemerních příčin zdálo se to vždy –
v mém náručí se chvíli ocitla. A byl to můj vždy program: žít a milovat, co jiní prožili, též prožívat, jenž mě k ní dovedl – a byla náhoda,
zda s tou neb onou ženou mělo se to stát. Tak vždy víc náhoda mě ženě předurčila, než volba pudu srdce plně svobodná – a u mne zas než určitá jen žena
vždy vůle lásky vůbec byla rozhodná. Má milování byla náhodná. – A naše polibky a naše objímání, jak chvílí určená, jak málo vášnivá!
Jak mnoho přemýšlení, málo odevzdání, jen rozkoš chtěná dřív, neb ryze chvilková – leč láska ne, ba sotva milování. Jen experiment, a jen lásky hra.
A přec též byly chvíle příchylnosti, až s rusky důvěrnými hovory, hlubšího chápání, životní upřímnosti, kdy otvíraly se už vždycky závory
srdcí a duší našich. Byly chvíle, kdy všechno rozhárání, cizost, žárlivost, se zdály propadat kams – a duchový most se náhle od bytosti k bytosti zdál klenout.
Ty chvíle bylo těžko zapomenout. – Než přece tyto chvíle neměly kořene, ni trvání, ni cíle... Tak žitím mým šly ženy jen jak stíny,
jen Velkých Lásek smutné parodie, z nichž víc než trochu smutku, kocoviny, v paměti mojí sotva už dnes žije.
Cookies on Poetry Cove