Mít srdce citlivé a smysly rychle vzňaté,
být při tom hrdý, bát se posměchu –
Mít rozum zbystřený, jejž stěží zdání zmate,
jemuž se neztají ni pohled v úsměchu –
ni poškleb úsměchu, jenž, vítězný, se baví,
a celá bohatá a sladká smyslů žeň,
již připravují si ti malí tak, však zdraví –
a při tom k lůžku, při tom k chorým snům
být bezmocně tak připjat nemocen –
jak Prometheus k skále připoutaný,
dravými supy denně užíraný!
Tam venku, na stráních, ve vesnicích a městech
je krásně volno tak, tam tolik života!
Tam život ve svých nejrůznějších gestech
před svými miláčky své vlasy rozplétá!
Tam tolik růží, bohatých a krásných,
tak mnohým zadarmo se k hrudi připíná,
že mnozí cynicky je pohazují v blátě –
vždyť těm i nejkrásnější je tak laciná!
I to, co doléhá v kout, kde svůj život žiju –
života ohlas zdravím vnášený,
tak ještě bohatý je! – Jen já v martyriu,
jak k skále přibodnut v svém koutě spoutaný –
nežiju, živořím, nejednám, trpím jen,
nemoci útrapám, jak supům, v pospas daný,
bezmocen, nemocen!
A to můj život nejen dnes a včera,
však v malých obměnách po tolik dlouhých let...
Je, Die, tvůj to trestající hněv
na nadčlověcké plány Promethea?