Můj bože, jaký smutek mám!
Vše kol už spí, jen já bdím sám.
Tak opuštěný proti tmám,
tak nikým, nikým nechápán,
si přemítám:
Co bylo, co jsem dotud žil?
Jen samé v děsu napjetí,
a málo jen tak klidných chvil –
jen samé paží rozpjetí
a málo, málo objetí –
vždy tolik, tolik vzdálený
všech snů mých cíl.
A teď, můj bože, nemocen,
a nikým, nikým nechápán,
všechny své sny ty tam, ty tam
tak ubohý, tak sám a sám
naproti noci němým tmám,
konečným Bytí záhadám –
Můj bože, jaký smutek mám!