Dřív ještě, než se rozednilo
nad naším zemským životem –
nám o modrém se květu snilo,
my v spánku ševelili rtem –
šeptali zbožňovaná slova
v blouznivě šťastných úsměvech,
horoucně rozvírali ruce,
na prsou nekonečný vzdech – –
Sen zapomenout; zkazka blahá
přec v duši zůstala nám zpět –
my chceme znova, jasně spatřit
ten krásný, zvláštní, modrý květ!
my chceme znova, jasně spatřit
ten dnes už tušený jen sen –
tak s hlavou zpilou květ ten hledat
jsme vyšli v plný, jasný den.
S cizími žití jdeme zraky
po polích rudě kvetoucích,
skřivani v modru jasně pějí,
srp zvoní v klasech, výská smích...
Ty máky, jež zde v polích kvetou,
svou barvou krve ohnivou
se z dálky často býti zdají
tou naší Modrou Květinou –
leč není Jí, ach, žádný z blízka,
a nám se po Ní tolik stýská...
Snad dřív, než pouť svou dokonáme,
už všechny květy pohynou...
Než přes ně a kol vlčích máků,
jedinou velkou touhu v zraku,
za Modrou jdeme Květinou...