V svém těžkém utrpení, ve svém strádání,
v svém od všech opuštění, ve své bezmoci –
Tebe, oh Tebe vzývat tedy chci,
Ty světlý zjeve z exotických krajů,
viničných svahů, olivových hájů,
širokolistých palem,
od Hebronu až kams ke Kafarnau –
Tebe, jejž zrodil Nazaret a zradil Jerusalem.
Ó Ty, jenž’s těla s duší vnik’ v tajná spojení,
ó Ty, jenž skytal’s sladká a plná zhojení –
ó pakli’s’ vskutku víc než pouhý člověk byl:
Ó Duše Vyšší, Tichý Ježíši,
pakli můj zoufanlivý kvil Tvé srdce uslyší
až v nekonečno mil –
pro mocně sladké ruce Tvé,
Tvé oči přísně pokojné,
Tě prosím, bys mně ulehčil!
A je-li strádání mé v tajné spojitosti
s mým hříchem, jenž tkví v mojí bytosti,
co nutný důsledek tajemství dědičnosti –
tu prosím Tě, pro vyšší možnosti,
jež ve mně bytují, můj vyšší cíl,
by’s z moci vyšších duchů-mocností,
jež Ducha Vesmíru, a každý jeho díl,
ze hříchu vykupují svojí činností,
mně odpustil!
A má-li utrpení moje tajný v sobě účel,
by květ můj v Ruce Tvé jedenkrát čistší vzpučel –
oh, pakli Ruka Tvá mne na vinice své
po cestě strádání a utrpení zve:
Tu prosím Tě, bys neotálel déle
a světlem vyšší svojí pravdy cele,
a byť ode mne vzdálen nekonečnost mil –
mě osvítil!