Valčíku, v službě Života
zlý srdce čaroději,
Ty, při němž srdce zemdlená,
Tebou, ó Krutý, svedená
zrádcují nejraději:
Proč připomínáš tolik rád,
že Život zná jen lháti,
že předsevzetí, přísah slib,
minulost rázem zvrátí?
Valčíku, v službě Věčnosti
zlý ty Černokněžníku,
v Možnosti Říš se hroužící,
krutě si se srdcem hrající
přeludy vzniku-zniku:
Proč připomínáš tolik rád,
co mohl Život dáti,
proč dáváš klamně prožívat,
co už se nenavrátí?
Valčíku, mocný Yogine,
zlý srdce čaroději,
proč v duše naší bezmocí
děláš nám lásku nemocí,
bezednem-beznadějí,
dávaje o snech Věčna snít,
jež zemi nelze dáti –
proč srdce kouzlem obtáčíš,
proč duši tancem roztáčíš
do mdloby, do závrati?
U večer pozdní, v chvíli zlou
přicházíš s písní Májinou...
Houpáš a kolébáš sem a tam
svým věčně stejným dudy dam,
dudy dam, dudy dam
duši už dojmy znavenou,
světly a šumem zmámenou,
a tak ji, Básník, snící klam,
zavádíš v oblast záludnou,
zaplétáš v kličku osudnou:
Že v tanci zlého toužení,
zajata v marné kroužení,
v Tvých rytmů sladkém soužení
a mocném ve Snu vhroužení
musí při hudby štkání
umírat bez ustání...