Valčíku, nemuč...! Ne – muč víc
kolébavými rytmy!
Víc stesků zlých a podivných,
víc ještě ať se setmí,
víc ještě voní ramínko,
hlavička níž se skloní,
a hudba ať je ještě víc
bolná a monotonní –
delší těch unylých očí stesk,
stisk rukou, zachvění dlaní –
na prsou prsa, horký dech
u věčném kolébání...
A melodie níž a výš
s tou tklivou variací,
svíjí se v pláči poslušně,
vždy bolněji se vrací –
tak malátná a marnivá,
tak rozmazleně lstná a zlá,
v tom neustálém štkání
se vrací bez ustání...
Stýská se tolik, bože můj,
chce štkáti se, ach štkáti,
nýt, snít a věčně hladit jen,
Snu prověčně se vzdáti.
Stýská se tak, ach, bože můj,
že chtěl bych nést se dáti
vždy hloub v tu Zemi Vysněnou,
tam usnouti a spáti...
Než s hudbou tou, jež výš a níž,
vždy v stejné variaci,
teď vzlétá v onu Blahou Říš,
teď zas se dolů vrací,
kolotá duše v touze jen,
sem a tam, dudy dam,
tam a sem:
hned k neznámým těm výšinám
vždy s touhou výš, jen výš a výš,
až v Nemožnu se ztrácí –
hned v poznání, že sved’ jí klam.
vždy níž a níž,
vždy v těžší tíž
v lkající resignaci...
Stýská se, stýská, bože můj,
bože můj, bože můj...