Valčíku nyvý, pomalý,
závratný k zapotácení,
Yogine mocný, lstný a zlý,
vedoucí do Říše Snění!
U večer pozdní, kdy už jdou
sny hlavou těžkou a opilou,
Ty svojí písní záludnou
jímáš a houpáš, kolébáš
sem a tam, sem a tam, sem a tam,
až docela jí uděláš,
až docela ji v moci máš,
dudy dam, dudy dam, dudy dam,
duši mou,
duši mdlou...
Přicházíš odkudsi z daleka
ze země Bájného Dění,
odnášíš duši v cizí kraj,
v kraj, který z pozemských není,
v Říš, v které vládne Život-Sen,
v kraj závratí a náhlých změn,
v kraj, který z pozemských není...
Tam, jako kouzlem, na zašlost
se vzpomíná – zapomíná.
Tam láska, jako dravci spár,
dráp náhle v srdce vtíná,
že pojímá je hrozný stesk,
jak věčném při loučení,
při věčné zradě života
při lásky nezkojení...
Tam objetí tak malátná,
polibky nekonečné,
v pohledech stesk a výčitka,
neukojení věčné...