V ideální výšce, smutná, osamělá,
marně svítíš:
Jemná Myšlenka je bytost Tvoje celá –
ty to cítíš...
Bledá sensitiva s nyvou lící touhy,
krásná, pláš –
nitě stříbrné a útlé – divy subtilnosti –
cudně tkáš.
Věčné pouti bledé Osamění!
Bílá Vznešenosti ideálních snů!
Syntheticky čiré o Snu Zamyšlení!
Smutku nesený tak němě v daleku!
Básník ubledlý se ku Tvé výši dívám
v marných snech –
jako Ty o Útlé Kráse zpívám
dívčích něh.
O bytosti z magnesia bílé,
jak Tvůj třpyt,
nevýslovné štíhlé, o níž možno
pouze snít.
Touha nedosažitelná
ty ji znáš!
Sny, jež v Marnu svítí –
ty je tkáš. –
To, co duše zde jen v podobenstvích
nalézá:
Subtilního Ženství vzácně stkaná
Synthesa.
Věčné touhy marné rozesnění!
Pouti marná v Ideálu Říš!
Muka krásná, kterým konce není –
Smutku, který duši povznášíš!
V ideální Výšce, smutná, osamělá
Sestro má –
Ty, jež sen můj sdílíš,
krásná, vzdálená –
svůj sen narcissový
dále snuj –
a zde v smutné zemi,
kde se všechno mění,
dopřej básníkovi
Obraz svůj!