Po parném dni i večer dusný ještě,
z polosna těžkého kraj celý těžce dýchá;
teď dolů skáplo teple trochu deště,
a zas jen kolkolem omamná tíha ticha.
Vše v parné lázni té, tak husté a tak dusné,
smyslným vzdechem budí se, sotva že usne...
V zahrady vonné tmě vzdychají ze sna stromy,
jak lačné ruce vzpínají výš větve obtížené,
a jako suché rety, v snovém podvědomí,
spojují květy své, napjaté, rozechvěné...
A zas kol dokola vše líně rozložené.
Kraj celý teď, jak v ložnici je žena,
obrazy znavená a dojmy přetížená,
kdy před spaním své spony odepíná,
své paže při tom protahuje, vzpíná,
tak nějak rozmařile roztoužená...