Lekníny bílé voní, to voní na šero,
labutě teskní, teskní, že prší v jezero...
Labutě hlavy kloní tak smutně z večera,
bílá jich křídla šumí hladinou jezera...
To teskní pro dešť vlahý, pro večer tesklivý,
že nepřijde princ bledý, ze zámku, tesklivý,
princ, jenž je večer hladil, jim mluvil řečí snů –
šeptal a lásku tlumil: „Kde já ji naleznu...?“
věděly, že v nich hledal,
že mezi nimi hledal
zakletou princeznu...