Lekníny bílé voní, to voní na šero,
labutě teskní, teskní, že prší v jezero...
Labutě hlavy kloní tak smutně z večera,
bílá jich křídla šumí hladinou jezera...
To teskní pro to ticho, pro večer deštivý,
že nepřijde princ bledý, ze zámku, tesklivý,
princ, jenž je vždycky hladil, k nim mluvil řečí snů,
šeptal, tak teskně šeptal: „Kde já ji naleznu...?“ –
Věděly, že v nich hledal,
že mezi nimi hledal
Zakletou Princeznu...