Uprostřed jara a léta v milostně skvělých barev svých hedvábné pleti vnadě,
zázračně zářící, opojně vonící na zahradě
Květino-Venuše, Královno-Růže!
Může, může
nádherný zjev Tvého ženství studeným nechat muže?
Zardělá dívko na růži rozkvétající,
tolik nahromaděné, zhuštěné opojné vůně milosti v nitru svém tlumící, tající,
a přec, co uvnitř už hárá to žhavě,
princezna našlapující ostýchavě,
na venek plaše a rozpačitě jen dýchající,
a se svojí přízní hospodařící
ach, tak jen upýpavě a skoupě:
Růžové poupě!
Až se Tvé křehké a něžné hedvábné korunní lístky rozevrou,
co právě rozkvetlé růže,
ach, komu zavoní milostnou opojnou vůní svou,
ach, na hrdých prsou, kterého šťastného muže,
zaplanou barvy Tvé,
milostné poupě Ty růžové,
celou svou nádherou?
Ó Květino-Venuše, Královno-Růže!