Nic není krásnějšího na světě,
i když už všechno, všechno zklame tě,
než všechny věci v sobě obrážet
nějakým čistým, ostrým paprskem –
tak života být teskným zrcadlem:
A potom celý tento vyšší svět
skolébat smutným, snivým adagiem –
a kreslit jej tak! Vlastní duše snem,
jež miluje jej, umírajíc v něm...
Jsou melodie, jež jsme slyšeli
tak dávno dřív, než zjeven nám byl svět,
ty milujeme s divnou závratí –
ty v zašlý život volají nás zpět.
Ach, něco z těchto zvláštních melodií
zachytit v intonaci, ukrást Jiné Zemi,
a v lásce mystické, jíž struny duše nyjí
dát tvorbě z intuice vyznět tóny všemi –
nejasně, mocně, že by pocítit
z ní každý musel ihned vůni cizí,
z Jiného Světa, jiných, dálných niv,
při které bytost celá rozplývá a mizí...
Věř, i když všechno, všechno zklame tě,
nic není krásnějšího nad to na světě...