Jarní večer... Všechno kolem uhoupáno v sladkých snách –
dávno, dávno nebylo už smírno tak a volno tak...
Každý hlas a zlozvuk denní shladil se a usnul, ztich –
jen tak tiše šoumalo to v sešeřelých alejích;
šoumalo to, šeptalo to v šíř a šíř, a dál a dál –
sen o míru bezkonečném v korunách se kolébal...
Krásný večer! Dávno, dávno nebylo mi volno tak!
Jako utišené moře, celé moře nekonečné
dýchalo mé choré srdce, samý šepot na vlnách...
Každý chtíč a každý rozpor shladil se a vymřel v něm,
jenom něha rozlila se jeho blahým nesmírnem;
rozlila se, rozzářila do šíře a do výše,
dokola kol obejmula zem i nebe – vše a vše...
Zvláštní chvíle... Dole ticho – moře světů ve výši!
Až se duše udivila, že sfér hudby neslyší...
Bože, bože... Kde v té chvíli zůstal Všeho Světa Žal?
Sen o míru bezkonečném v srdci mém se kolébal...