Zřely se květy navadlé
v jezera čistém zrcadle –
zřely svůj smutek svadání,
jak něžně hlavy jim naklání:
vznešenost stesku, krásu marných snů...
A čím víc pohlížely v hladinu,
tím víc svou krásou zaujaty,
víc byly k sobě láskou jaty –
tak vadly, vadly – svadly docela.
Tu nad jich krásou se i vlna zachvěla.