To obzor temnil již mlhami zastřen celý
a slunko splývalo zteskněně za lesy,
kdy s kroužky, tyčemi se v smíchu navracely
z pokraje lesa bledé komtessy.
Tuberos parfumy jim sákly toillety,
unyle smál se v nich jich profil ubledlý –
– po louce zmizené své rozházely květy
a v máku krvavém si teskně usedly...
Teď jedna do dálky si zrakem zatesknila
a chrta hladila svou ručkou nervosní,
v srst delikátně prsty ponořila
a ukrutně se zamyslila v ní.
Vím, ona snila zas o jeho tvářích bledých,
při rytmu závratném valčíků pomalých,
jak chladné budou zas ho bodat její oči
a věčně týrat ho ten hrozný její smích.
Vím, ona snila zas o jeho měkké touze,
s rozkoší snila zas, jak bude se k ní chvít –
tu chrtu štíhlému, jenž laskal se k ní dlouze
nechala k nohám svým se blíže přitulit...