Svou hlavu opřít si, zaplakat, vyzpovídat, přec srdce citlivé nemůže komukoli. V mé smutné samotě, na loži utrpení, to jedno z všeho nejvíce mě bolí:
Že, když se zaplakat chce, blízkého rámě není, že ruky, již bych stisknouti moh’, není, ni rtů, jimž přenesl bych stesk svůj v políbení. A přec ta potřeba, ta touha roste ve mně,
čím v srdce mé víc utrpení lehá, čím víc se kolem mne jen chlad a výsměch šíří. Leč nikde porozumění, ni soucítění, něha. Snad přítel? lásky? Oh, jak zlé je žití!
Každý jen sebe zná, a své jen rány cítí. Jak země jiné skladby, s jinou gravitací, tak přítel zmužnělý, v proud žití jednou schvácen, družného dětství sféře čím dál víc se ztrácí.
Pak svůj jen život žije, vlastní sféře vrácen – kol svého Slunce pozorně se točí, svět jiných oblastí ztráceje s mysli, s očí. A lásky – oh, ty dávno jiné, v dáli,
pokud že vůbec byly milenkami, ne pouze ženami, jež času větry svály v náruč jen náhodou – ty lásky dávno s jinými zájmy, city, myšlenkami,
se jiným ženami neb milenkami staly. Ne, nemám nikoho, kdo pohladil by hlavu, když těžká skloní se v rtů trpkém usmívání; ne, nemám nikoho, k němuž bych beze studu
moh’ vyslat upřímný a teplý pohled ani. Od srdcí opuštěný, tak tu nyní stojím, nemocný tvor, své samoty se bojím. Oh, jak to pomyšlení, pocítění zebe:
Nikoho nemít, jenom sama sebe! Kdo vypoví můj všechen trud, mou muku! Jsem jako žebrák ten, jenž hořce zaplakal, když přišel pes a olízal mu ruku!
Cookies on Poetry Cove