Jestli mě zrazuješ i Ty,
víc nechci věřit žádné ženě.
Můžeš-li nízkou být i Ty,
dovede být jí jiná méně?
Je každá žena slabá, vím,
musí být proto však i nízkou?
I ta, jež duchem, srdcem svým
dovedla by mně být tak blízkou?
Ta, která celé jaro své
jen o Veliké Lásce snila,
a cíl své touhy bolestné
si v Hlubším Muži stělesnila?
Je každá tolik vrtkavá,
že zítra sen v pud nízký změní –
za žabí blány křídla dá,
cynismem zabije své snění?
Ne, klameš-li mě také Ty,
nechci už věřit žádné ženě.
Když neodoláš ani Ty –
která že odolá už méně?