Zklamání o duši, jak kapky deště zvoní –
je v hlavě pusto tak, smutno tak blouznivé – a k pláči monotonní...
Na ženu, na lásku už tedy nemysleme,
své oči zamhuřme a sladce spěme, spěme...
v tom podkov o dlažbu tak jednotvárném třesku,
v tom smutku stmívání – v tom nekonečném stesku...
Jen kdyby věčný dešť tak smutně nebubnoval!
Tak smutně nešuměl, mne tolik nelitoval!
Na ženu, na lásku už tedy nemysleme,
své oči zamhuřme a sladce spěme, spěme –
zabuďme čas i svět, v nich všechnu bídu města – –
V tom deště šumění, ach, jak je dlouhá cesta!
Nechť všechno zahyne v té smutné melodii!
Mé srdce uspané už říši bolů míjí,
má hlava horečná už dojmy níž se kloní,
už jen jak světlušky se bludné sny v ní honí –
co tramway klusá dál a tichou nocí zvoní,
mě v spánek kolébá svou hudbou monotonní...