Květiny voní toužně v sklenících
a venku slunce zpívá –
tam na slunci dnes jen světlo, smích,
stesk květin skly stropu se dívá.
Dnes srdce hochů zří v svět vzdálený,
v krajiny krásné okny teskných snění –
to touhy jim, zlé mládí přadleny,
tak v hlavě stále předou obrazy,
že konce toužení, jak tomu přástvu, není...
I děvčatům je úzká jizba dnes,
svá srdce dálkám lásky otvírají –
z těch sny jich vzlétají, a v širých dálkách kdes
svým křídlem blouznivě pozdravem jaru vlají...
Tam venku – ach – tam Nekonečno je:
Jeť jaro, život samé opojení! –
A přec, co ven je k ukojení zve,
to ukojení, nasycení není!
Ven dostanou se – a hle, zapláčou,
ti hoši, dívky, i ty teskné květy:
Že nikdy nasytit se nemohou,
že střou se před nimi vždy nové, nové světy –
že mládež jaro to a slunce ony květy
úplně v sebe nikdy nepojmou –
že čím víc pijí, tím víc žízní mrou,
nemocí Věčna záludnou a zlou!