Na břehu moře sedí Jakobsen,
zapadá slunce, hyne den –
daleký sen...
To slunce, které v růžích zapadá
a v jeho ohních slavná zahrada,
to moře hynoucí pro touhu svou,
tak krásnou, a přec nedosaženou,
ty útlé teskné lodi v snivé dálce –
ah viďte, že, můj chorý příteli –
nic nad to není krásné! Tonout ve snění,
až se v ně celý život promění,
pak zhynout jeho krásou... viďte, příteli!