Na břehu moře sedí Jakobsen,
zapadá slunce, hyne den –
daleký sen...
To slunce, které v růžích zapadá
a v jeho ohních slavná zahrada,
to moře, hynoucí pro touhu svou,
tak krásnou, a přec neukojenou,
ty útlé teskné lodi v snivé dálce –
oh, viďte že, můj chorý příteli,
nad to nic krásnějšího není!
Tonout ve snění,
až celý Život v Sen se promění,
pak zhynout Jeho krásou... viďte, příteli!