Jak všední člověk proplet’ jsem se davem,
na hlavě neviděnou korunu,
o Království svém snící, se svým zlatohlavem,
tak marně putující ke trůnu!
Tak mrtev dřív, než mnohý tolik všední,
jenž světu neměl, nemá čeho dát,
jenž žije planě, jen tak ze dne ke dni...
Tak bohat být, a nemoci to dát,
tak zbytečně, předčasně umírat,
tak jen pro lhostejnou v svém chorém těle hru –
Oh, jaká ironie v Řádu Vesmíru!