JÁ HLADÍM JEJÍ HLAVU...

Já hladím její hlavu – jsou tak hebké ty její vlasy... Jak že je to sladké! Dívá se něžně, hlavu tulí – skláním, přemožen něhou, svoji hlavu k ní...

Polibek, objetí – oh, jak že je to sladké! Plakal bych, směju se – je krásný celý svět, a nějak dobrý tak, jako by zdětiněl! Tu vzpomenu, že nejsem prvý už,

jenž celuje ji, a že nebudu ani ten poslední! Vím, že se milujem’, protože jsme se sešli, že svedla Náhoda nás, ne však Osud v nás,

ne magnetická přitažlivost zvláštní v nás jen pro nás dva, ne affinita těl, ne affinita srdcí! Vím, že mě zapomene pro jiného zas, vždyť znám ji dobře: Cítí puzení,

být stále něžna, svoji něžnost sdílet a něžnost přijímat – mazlit se, milovat stále, a při tom ještě snít o lásce velké, věrné... A je mi teskno...

Oh, což nemůžeme nad naši lásku nikdy postavit hesla veliké lásky, máme-li milovat šťastni, klidni?

Musíme smířit se s dělením v lásce, s pomíjením v lásce, jako by milenčina těla, duše půjčka prověčný majetek náš byla, majetek náš celý,

máme-li šťastni, klidni milovat? Je nutno nemyslit a jenom v chvíli žít – nechat si illusi svou, nechat ji i jí pro náš i její klid?

Dnes tu, a zítra onu – dnes mne a zítra toho, vždy s illusí, že taký okamžik za věčnost mluví? Tož hladím její vlasy – jsou tak hebké,

jak peří nebo srst slabého zvířete, jež hlazeno být chce a rádo tulí se, hlazení miluje, ne srdce člověka. A je mi něžně sic a sladko,

než k pláči teskno při mém hlazení.