Můj bože, tančit! Tančit život celý,
v náručí horkém, věčně rozechvělý,
s opilou hlavou, zraky přivřenými –
tak kolébat se v tanci život celý...
Ó Dionýse! Bože Opojení!
Ať každý kročej náš se v pohyb tance změní,
ať každá myšlenka, jak výkřik Archimedův,
nás unese vždy v tance vytržení...
Ať více neživoříme – to učiň Dionýse,
náš život proměň v samé opojení!
Jak láhev vína zlatě perlícího,
ať naše hlava šumí myšlenkami,
ať s šíjí zvrácenou a zraky přivřenými
se celá poblázní do vytržení svého...
Jen hudbu slyšet, stále slyšet hudbu,
svůj tanec vystupňovat extaticky,
přes tíhy myšlenky i hmoty země sudbu,
žít v bengálu, žít pro vždy víc než lidsky!
Oh, Dionýse! Bože Opojení!
Hoď na nás růže nebo vavříny,
jen ať se život náš u samou slavnost změní,
v jediné, nekonečné, nekonečné snění,
v závratný tanec, věčný, jediný...
Ať s vlasem vlajícím a s vyvrácenou šíjí
se kolébáme zpiti snem i ženou,
u nekonečné tance melodii
s hlavou jak zlaté víno rozperlenou –
nadzemskou hudbou stále více štváni
do závratného tance bez přestání...